„Žil jsem jak hurikán“
Vesnice, parta kamarádů, holky, auta, motorky – tohle pro mě bylo vším. Bylo mi 17 let a chtěl jsem se „živit rukama“. Učil jsem se na uměleckého kováře, byl to zajímavý a kreativní obor. Osud to ale viděl jinak a já doplatil na divoký život, který jsem vedl. Zastavila mě těžká nehoda na motorce. Zaplatil jsem hodně – částečně mi ochrnula ruka a těžce jsem si zranil nohu.
„Deka, rádio a směr město“
Rok na rehabilitačním centru v Kladrubech byl těžký. Musel jsem dřít a naučit se žít s handicapem. Co dál? Kovařina asi neklapne, rukama už to nikdy nepůjde, musím se „uživit pusou“. Nastoupil jsem na průmyslovku se zaměřením na technické zajištění budov, vize byla taková, že budu mistr na stavbě. Po střední škole jsem se o sebe musel finančně postarat. Na vesnici jsem si sbalil deku, rádio, našetřené 4 000 Kč na první nájem a shnilým opelem jsem se vydal do Tábora.
Česká pojišťovna? Zkusím to!
V první práci jsem nevydržel ani rok, dělal jsem rozpočtáře. Plat 6 100 Kč a žádný kariérní postup – to nemělo budoucnost. Když jsem dal výpověď, potkal jsem pracovnici z úřadu, která se starala o pracovní nabídky handicapovaným, řekla: „Rosťo, v České nabírají obchodní zástupce, běž to zkusit, jsi komunikativní.“ Co jiného, než být „komunikativní“, mi taky zbývá. Kývl jsem, natáhl nejlepší džíny, košili a vyrazil na ředitelství České pojišťovny. I přes prvotní zděšení paní ředitelky z mého outfitu jsme si vzájemně sedli a podali jsme si ruku.
„Za rok, možná za dva to přijde“
S pojištěním jsem měl zkušenosti z dob mé nehody, kdy jsem měl pojistku právě u České. Smysl pojištění jsem tak chápal moc dobře. Manažerem mi byl bývalý armádní stíhací pilot – voják, který neměl slitování. Žádný cukr, jenom bič. Cukr prý přijde časem – za rok, možná za dva. Věnoval mi hodně času a já se mu to snažil oplácet aktivitou a výkonem. Učil jsem se produkty, jak vést obchodní rozhovory, telefonovat, chápat procesy v pojišťovně. Pomalu jsem začal nabírat sebevědomí při jednání s klienty.
„Jako u maturity“
Nebylo pravidlem, že jsem byl vždy na schůzce úspěšný. Tenkrát nebylo žádné zázemí kanceláře, chodilo se do domácností ke klientům. Musel jsem tak na „cizím“ území získat důvěru. Bylo to složité, protože k 21letému klukovi s aktovkou prostě důvěru nemáte. Musel jsem se to naučit. Bylo to jak u maturitní zkoušky. Proti mně seděla v kuchyni celá rodina. Já se ale nerozklepal, byl jsem vždy skvěle připraven a předmět jsem uměl – driloval mě přeci voják.
„První lepší výplata“
Po několika měsících dřiny přišla první lepší odměna. Spočítal jsem si, kolik mi má přijít peněz. Několikrát jsem to přepočítával, abych se ujistil, že je to pravda. Kalkulačka mi totiž ukázala 40 000 Kč. Doma řekli: „To ti nedají, to je divný.“ V době, kdy plat 15 000 Kč byl něco úžasného, mně mělo přijít tolik peněz? A ono to přišlo, Česká mi to zaplatila. Šok, nadšení, vděk, ale i ohromná motivace tohle zopakovat.
„Měl jsem plnou ruku práce“
Začal jsem být na práci závislý – byl jsem v práci od 6:00 a končil jsem ve 22:00. Dával jsem tomu moc, až nebezpečně moc. Jen práce a práce. Víc klientů, víc peněz, chtěl jsem víc a víc. Můj osobní život prakticky přestal existovat, okolí tím trpělo. Chtěl jsem být nejlepší. Najednou to moje víc a víc začalo obtěžovat i klienty, telefonáty typu: „Pane Kukrál, vy na mě kašlete…Pane Kukrál, tu schůzku potřebuji dříve…Pane Kukrál, Pane Kukrál….“ Tlačil jsem před sebou balvan, který se zvětšoval.
„Pomoc shora“
Život je o lidech, které potkáte. Na pobočku přijel náměstek obchodu. Venku na cigárku jsme si povídali, řekl: „Rosťo, tohle chceš dělat celý život, dřít od rána do večera? Ve 40 letech tímhle stylem odpadneš. Pomohu ti otevřít kancelář.“ A nebyly to plané řeči, opravdu mi pomohl. Především mě naučil přemýšlet dlouhodobě. Našel jsem místo a v roce 2011 otevřel svou první kancelář. Teď ještě najít někoho, kdo mi pomůže s obchodem.
„Rozjeli jsme továrnu na pojištění“
Moji nabídku přijala bývalá kolegyně Irena. Irča obchod umí. Obrovsky se mi ulevilo. Přestali jsme stíhat i ve dvou lidech. Přijali jsme další skvělé kolegyně a stali se takovou malou továrnou na pojištění. Začalo to dávat smysl, měl jsem více času na sebe, na soukromý život, klienti byli spokojenější – bylo to skvělé rozhodnutí. Nyní mám 2 kanceláře, pomáhá mi s obchodem 5 kolegyň a hlavně mám dlouhodobou představu, co dál.
„Daří se mi na všech frontách“
Pravidelně se od roku 2007 umisťuji mezi 10 nejlepšími obchodníky v České pojišťovně. Pozitivní změnu zaznamenali i doma, začal jsem se mnohem více věnovat rodině. Přišlo první a druhé dítě. Postavili jsme dům. Realizuji své nápady při stavbě chalupy. Cestujeme po světě.
„Táta má pojišťovnu“
Moje vize? Je mi 40 let. Chci pracovat maximálně do 55 a následně si užívat roli mentora na svých obchodních místech. Bylo by fajn také předat dětem to, co jsem vybudoval, ale nebudu je k tomu směřovat. Jsou ještě malé – 5 a 8 let, i když už vnímají, co táta dělá. Dcera říká: „Táta má pojišťovnu.“ Zkrátka všude, kde je logo České pojišťovny, tak to je táty. Žiji nyní život, který jsem vždy chtěl žít, a když se ohlédnu zpět – bylo dobré rozhodnutí spojit se s Českou pojišťovnou.